Proč právě portrét?

Na mých fotografiích museli být vždy lidé. A to se vlastně dodnes nezměnilo. Samozřejmě jsem si zkusila fotit i vše ostatní: zátiší, subjektivní krajinu, architekturu, makro, sport, divadlo, cihlu i vajíčko (ti, co prošli nějakou fotografickou školou, vědí;)). Ale vždy jsem se vrátila zpět k lidem a mému milovanému portrétu. 

Jen máloco trumfne ten pocit, kdy k vám přijde běžná žena (ano, ten zábavný termín jsem si vypůjčila z reklam na prací prášky), je trochu nesmělá a v napjatém očekávání, co se to (s ní) vlastně bude dít.

U dobré kávy jí vysvětlíte, jak bude celé fotografování probíhat. Společně vyberete oblečení a doplňky, nanesete make-up a... jde se na věc! 

Cvak. První cvaknutí závěrky. Nejdřív je to takové nesmělé, ale... po pár záběrech doslova fyzicky cítíte změnu atmosféry.

Původně Nesmělá začíná zářit jako slunce. Je to pozorností, kterou jí věnujete. Jde o to, že se snažíte vidět a zachytit ji takovou, jaká skutečně je, jak se právě cítí. Spíš její duši, než krásu.

Ta proměna je neskutečná!

Tak proto portrét. Učarovalo mi to. Při proměně, kterou spolu zažijeme, získáváte více sebelásky. A právě to je okamžik, který pro vás chci zachytit. Abyste kdykoli, když se na fotku podíváte, viděli to, kým skutečně jste!