Martina Šugrová

Kdo jsi a co děláš?

Jmenuji se Martina a pracuji již řadu let ve státní správě. Moje práce je zajímavá, a i po těch letech můžu říci, že mě baví a ráda tam chodím, přestože je to přirozeně hlavně zdroj peněz.

Když jsem byla malá, tak jsem, asi jako více holčiček, chtěla být princezna (-:, později jsem ale dospěla k uvědomění si, že tohle asi nevyjde. Směřovala jsem se tedy na reálnější cíle a chtěla jsem například hlídat děti v mateřské školce, nebo se stát módní návrhářkou, protože oblečení, design a móda mě opravdu zajímají a vždy zajímaly. Nicméně moji rodiče pro střední školu obor návrhářství neměli pochopení a přihlásili mě na obchodní akademii, která mě popravdě moc nebavila.

Už jako dítě jsem ráda malovala a byla kreativní. A když mi nebylo umožněno jít na návrhářskou školu, tak jsem si jako dospělá částečně splnila svůj sen a udělala si vizážistický kurz. Své znalosti zatím využívám pro sebe, své blízké a přátele.

Jsem také maminkou úžasné bytosti, která se jmenuje Natálka (-:

Hledání štěstí. Kde a v čem je podle tebe štěstí?

Domnívám se, že je rozdíl mezi štěstím a spokojeností. Pro mě je štěstí takový záblesk euforie, který projede celým mým tělem a k tomu mi stačí třeba polibek od milovaného muže, nebo pohled na krásný západ slunce, bezstarostný smích mé dcery, nebo veliká radost mého pejska, kterou má, když se vrátím domů z práce.
Spokojená jsem, když jsem zdravá, moji milovaní jsou zdraví a v pořádku, mám peníze k životu a pár dobrých přátel.

Co je (pro tebe) v životě opravdu důležité? Aneb životní hodnoty.

V průběhu života a dozrávání se mi hodnotový systém změnil. Zvláště proto, že jsem se musela potýkat s různými životními peripetiemi.

Posledním významným zlomem bylo to, když jsem se před dvěma lety rozhodla odstěhovat ze svého nádherného bytu, který jsem si vybudovala v mém rodném domě, ve kterém jsem bydlela se svou matkou a manželem. Příčin jsem měla hned několik. Dlouholeté neshody s mou matkou, která mi pořád mluvila do života i do výchovy dcery, přestože jsem jí říkala, že na to nemá právo. Nešťastné manželství se starším mužem ve věku mé matky, který se rozhodl jít do starobního důchodu, a spíš než o šťastný rodinný život dbal jen o uspokojování svých potřeb na úkor mě a naší dcery. V neposlední řadě pak špatný vliv celé toxické situace na moji dceru a na mě samotnou. Několik let jsem se snažila o to, aby se manžel odstěhoval z mého rodného domu, ale to mi vždy s úspěchem hatila moje matka. Doufala jsem, že odchodem manžela z mého rodného domu a bytu se vše zase v dobré obrátí, bohužel se to nestalo.

Dopadlo to tak, že v momentě, kdy jsem učinila první krok k rozvodu, tak vše vyplulo na povrch a mně to konečně došlo. Takhle to opravdu dál nejde, musím se rozhodnout. Nebylo to pro mě snadné, ale opustila jsem svůj rodný dům a můj milovaný byt. Vidinou pro mě byl svobodný život pro mě a pro dceru, bez toxických lidí. Pak už mělo vše rychlý spád.

Během měsíce jsem našla krásný byt a vše vypadalo růžově. I mé problémy se spaním a bolesti zad zmizely. To ale bohužel nebyl konec. Moje matka prostřednictvím mého, zatím ještě současného, manžela začala nechutnou bitvu o mou dceru. Až do té chvíle manžel o dceru nejevil zájem, ale po našem odstěhování, začal usilovat o střídavou péči, vše právě za pomoci mé matky.

Lživými výpověďmi u soudu počínaje, až po fakt, že mu umožnila bezplatně bydlet v bytě, který jsem si v jejím domě vybudovala a celý zafinancovala. V mém rodném domě...

Co se týká systému naší justice nebo systému sociální peče o děti, tak mohu říci, že jsem o těchto institucích neměla nikdy valné mínění, ale na základě vlastní hořké zkušenosti mohu zodpovědně říci, že je to naprostá tragédie.

Na základě této zkušenosti, řekla bych životního kotrmelce, se mi žebříček životních hodnot v průběhu turbulentních dvou let od základu zcela změnil.

Většinou začínáme řešit problémy až když jsou velice vážné. Dlouhou dobu jsem zavírala oči před neduhy, snažila jsem se získat pocit bezpečí a lásky v rodině a vybudovat si místo v práci, tvrdě jsem pracovala. Pak přišel zlom a rozhodnutí, že již nechci takto strádat, zvláště když nevidím cestu ke zlepšení, spíše naopak. Chtěla jsem lepší život pro sebe a svou dceru Natálku.

Co je smyslem (tvého) života?

Když mi někdo dříve položil otázku, co si představuji pod pojmem smysl života, tak moje odpověď byla jasná.: milující rodina, zdraví, dobré postavení v práci, dostatek peněz a určitý rozvoj - vzdělání. Ideálně tohle všechno dohromady. Jasná věc. Jenže čím je člověk starší, tím více přemýšlí. Co si pod těmito zdánlivě konkrétními, ale přesto velice obecnými pojmy má představit? Teď už vím, že spokojený a naplněný život je možné žít i bez úspěchu v práci, bez dostatku peněz na cestování, ba dokonce i se zdravotními problémy. Už vím, že smysl života se nedá naplánovat, nebo naučit z chytrých knížek nebo seminářů. Lidé se stejným založením jako já, kteří k tomu došli, vědí, že smyslem života není honba za dokonalostí. Jsem spokojená s tím, že mi život dává smysl, našla jsem věci, které mi přinášejí radost, uspokojení a klid.

Když mi bylo kolem dvaceti byla jsem nejistá. Nevěděla jsem, zda udělám kariéru, strachovala jsem se zda najdu "pravého" partnera atd. Pátrala jsem po smyslu života.

Když mi bylo kolem třiceti a lidé, včetně mé matky, se mě často ptali na takové otázky jako, kdy budu mít děti, kdy se vdám, jestli někoho mám. Podlehla jsem jakémusi zmatku a panice, že když se nevdám a děti mít nebudu, nebude mít můj život smysl. Možná proto jsem začala žít s naprosto průměrným mužem, kterého jsem nemilovala. Vztah byl naprosto mizerný. Vlastně jsem byla naprosto nespokojená, protože jsem věděla, že jsem si život nezařídila podle sebe, ale podle jakýchsi obecných představ o tom, jaký by měl být "správný život".

Jediné, za co jsem z tohoto vztahu opravdu vděčná je, že mám dceru Natálku.

Teprve v posledních letech se cítím být spokojená. Mám přítele, se kterým se vídám sice občas, ale vždy je to moc pěkné a vím, že se o něj můžu opřít. Mám čas na sebe. Mohu si plně užívat čas se svou úžasnou dcerou. Už vím, že smyslem života je umět si vytvořit vnitřní harmonii, umět naslouchat sama sobě, a ne se snažit zařadit do nějakých obecných představ. Došlo mi, že můj život je dobrý takový, jaký je. Že žiji tady a teď, tedy užívám si běžný život a zároveň si uvědomuji jaké je štěstí, že si ho užívat mohu. A tak je to v pořádku.

Dlouhou životní etapu jsem pořád něco hledala a na něco čekala. Až v posledních letech jsem dospěla k tomu, že smyslem mého života je spokojený život, že se mám každý den na co těšit. Dnes si užívám každého vzácného okamžiku mnohem více a intenzivněji a mám radost z maličkostí. Například když mohu být s milovaným člověkem, když je dcera spokojená, když venku voní jaro, když mi někdo udělá snídani do postele (-:. Teď už vím, že je o mě postaráno, a že jsem milovaná.

Kde bereš svou životní energii, kde a čím se dobíjíš?

Zejména z lásky, z vody, ze spánku a z přírody. Také ráda jen tak brouzdám Malou Stranou (-: V neposlední řadě bych ráda zmínila mého milovaného psa Matýska. Naprosto přesně chápu rčení, že pes je nejlepší přítel člověka.

Tvé poselství ženám 😊

Starejte se o sebe s láskou, pečujte o sebe jako o malé dítě, postavte sami sebe na první místo ve svém životě. Najděte důvody, které vás nutí upadat do negativity, vědomě je vyčistěte a položte si otázku, proč se mi to stalo. Vždyť vy jste váš největší poklad a bohatství. Rozhodujte se pro sebe a pro své dobro. Buďte svá, taková jaká jste, jste jedinečná.

Všichni si přejeme štěstí, zdraví a lásku. Já k tomu ještě přeji zodpovědnost, staňte se zodpovědné za svůj vlastní život. Pracujte na sobě a na uvědomění si sebe sama. Nalaďte se na tu správnou vlnu.

Jak sis užila focení?

Focení s Andejkou bylo něco naprosto famózního. Byly jsme s dcerou nadšené a často vzpomínáme na krásné zážitky z focení. Andrejka umí naprosto přesně vystihnout kouzlo okamžiku, je to neuvěřitelný dar a moc si vážím toho, že nás Andrejka nafotila. Nejsme žádnými nováčky, co se týká focení, už jsem absolvovala několik focení v ateliéru, ale profesionální a přesto lidský a vstřícný přístup Andrejky mě naprosto uchvátil. Toužila jsem po fotkách z Malé Strany v podzimním čase, když je příroda tak nádherně zbarvená, se svojí dcerou. Dokonce se mi o něčem podobném i zdálo. A můj sen se stal skutečností. Posuďte sami, krásné, že? (-:

S láskou Martina